Na cestě jsme byli

přesně 365 dnů
25.6.2010 jsme úspěšně
dorazili do Brna.

Kde právě jsme

Česká republika
V Ekvádoru na rovníku
Úterý, 24 Listopad 2009 21:01

Tato země se nazývá Ecuador FOTO ZDE právě proto, že leží na rovníku (rovník se řekne španělsky ecuador). Musíme říct, že se nám tato země opravdu líbila i přes problémy viz níže (od Mexika nebyla hezčí země než Ekvádor). Její plocha je velice rozmanitá a členitá, najít zde místo pro fotbalové hřiště je velký problém. Vysoké hory se tu propadají do hlubokých údolí, kde burácejí divoké řeky. Chloubou Ekvádoru jsou Galapágy, ostrovy západně od pevniny. Bohužel tyto ostrovy byly mimo náš rozpočet, jsou totiž velice drahé (8-denní výlet stojí cca 1800 USD na osobu). Tak snad příště :-)

Poté, co jsme velice hladce přešli Kolumbijsko-Ekvadorské hranice nás ihned naháněči hnali do busu směr Quito, hlavní město Ekvádoru. Zde nás příjemně překvapila cena, oproti Kolumbii je Ekvádor výrazně levnější, cca 1h busu stojí 1 USD. Také měna je super, Ekvádor zavedl v roce 2000 dolarizaci, tedy přechod místní měny na měnu americkou. Důvodem byla stále rychleji oslabující domácí měna. Proti dolarizaci byly velké protesty, padl dokonce kvůli tomu i tehdejší prezident. Ten nový ovšem v dolarizaci pokračoval a nyní jsou již všichni happy, že jsou tu dolary. Quito je oficiálně nejvýše poležené hlavní město na světě (téměř 3000 m.n.m.). La Paz v Bolívii je sice o 1000 metrů výš, ale není oficiálně hlavním městem, tím je Sucre.


První den v Quitě jsme si udělali výlet na nedaleký Mitad del Mundo, neboli střed země. Jak na to došli? Je to na rovníku, to jo, ale co poledníky? Nultý je přece u Afriky.... Jenže tento střed není na pevnině, o dalších 90 stupňů se dostaneme zase na moře, pak zase, až těch posledních 90 stupňů vychází na Galapágy, což je území Ekvádoru. No a aby to měli z Quita blíž, tak si to určili zde. Je zde vybudovaný velký památník, že právě zde prochází rovník a zde je ten pupek světa.. Jenže tento rovník byl určen už v 17. století Francouzi. Moderní GPS ovšem před 12 lety ukázaly, že pravý rovník je o 200 metrů jinde. Velký památník se už nikomu přesouvat nechtělo, nikomu to nevadí, tak na pravém rovníku je alespoň muzeum, kde si může člověk vyzkoušet věci, které jinde nelze dělat. Např. právě na rovníku lze postavit vajičko na hřebík. Dělali jsme např. i pokus s vypouštěním vody v umyvadle. Jak je známo, při vypuštění umyvadla nebo vany, se vytvoří vír. Ten se na jižní polokouli točí ve směru hodinových ručiček, na severní proti směru. A přímo na rovníku je to bez víru, voda padá přímo dolů.A skutečně, stačilo posunout umyvadlo o 2 metry mimo rovník a voda se točila jinak. Na rovníku také působí různé síly, které působí na člověka. Má problém s rovnováhou (byl problém jít rovně po čáře se zavřenýma očima), člověk byl slabší a váží méně (cca o 3 kila). Zkrátka, bylo to super. Další den jsme si vyjeli lanovkou na kopec nad městem do výšky 4100, abysme si vyšlápli nedaleký kopec ve výšce 4800 m.n.m. (a Majka si zároveň udělala výškový rekord). Byly zde krásné výhledy, byla vidět i sopka Cotopaxi vysoká 5897 m.n.m. Po sestupu jsme si šli raději lehnout, trochu nás bolela hlava, přecejen aklimatizace se nesmí podcenit. Další den jsme si šli prohlédnout starou část města, která je zapsaná v UNESCO. Bylo to zde celkem pěkné, ale Cartagena je Cartagena :-) Chtěli jsme si vyjít i na kopec, který je uprostřed města (něco jak Špilas v Brně). Dole u schodů nám místní říkali, že tam nemáme chodit a ukazovali jakože nám tam můžou podřezat krk. Nicméně jsme šli dál. V tom proti nám utíkaly dolů 2 turistky se slzami v očích. Ano, před dvěma minutami je okradli. Ale jakým způsobem... šel kolem chlápek, v ruce prázdnou flašku od Coca coly. Tu rozbil o zem, jednu z těch holek svalil na zem a rozbité sklo jí dal ke krku s tím, že ji podřeže, pokud jí nedá peníze a foťák. Samozřejmě udělala jak chtěl a on pak v klidu odešel. Vidělo to několik lidí, ale nikdo nezakročil. Toto celé se odehrálo v pravé poledne.

Jsme se pak bavili s několika lidmi o této situaci a je to tu celkem běžné. Např. večer pod okny našeho hotelu byl rozhádaný pár. A opět, žena rozbila flašku a se střepy útočila na chlapa. Asi je to tu běžné. Pokud si chcete přečíst podobné (nebo i daleko horší příběhy, pak čtěte ZDE). Na kopec jsme raději už nešli. Po dalším procházení mě bylo nějak špatně, třásla se mnou zimnice a motal jsme se jak opilý. Raději jsme šli na hotel, kde jsme si naměřil hezkých 39,5 horečku. Zimnice se mnou třásla nenormálně tak jsme raději jeli na pohotovost. Měli jsme podezření z výškové nemoci. V nemocnici to byla jedna velká komedie. Poté, co Maja vystála po hodině a půl frontu (celou dobu byl před ní jen jeden člověk), ji po zaplacení 12 USD poslali do další fronty. Mě se mezitím dostavily střevní potíže, což se pak ukázalo jako hlavní příčina nemoci – střevní viróza. V další frontě jsme čekali asi hodinu, než mi změřili teplotu (významně kývli jakože je fakt vysoká, ale stejně se nic nedělo). Doktor pak rozhodl, že musím na odběr krve a stolice (dalších 15 USD). Ale že nemají skumavky na stolici, tak mě poslali přes celý areál do lékarny si zkumavku koupit. Pak už jsme šel do jiné budovy na odběry a pak další hodinu čekat na výsledky....S výsledky jsem musel zpět k doktorovi, který mi nasadil antibiotika a léky proti horečce. Kdybych tam byl sám, asi bych to nezvládl, nemohl jsme ani chodit jak jsme se motal, musela mě podepírat Majka, díky jí. Opravdu jsme myslel, že je se mnou konec. V Quitě jsme tedy zůstali ještě o den déle, abych se léčil. Dalši den už mi bylo o hodně líp, teplota šla dolů a ostaní se taky zlepšilo. Tak jsme se další den rozhodli přesunout do Baňos, městečka koupelí a výletů. Nad tímto městem ční sopka Tungurahua, která naposledy soptils v roce 2006, zanechala za sebou několik mrtvých a uzavřela silnice. Baňos je opravdu turistické, ale nikoliv počtem turistů ale počtem agentur. Ty jsou tu těžce naddimenzované, každý druhý dům je buď hostel nebo agentura, co půjčuje kola nebo nabízí tours. Zde jsme si půjčili na jeden den kola a jeli 20 km údolím plným vodopádů. To byla krása. Na jednom mostě jsem si skočil bungee, ale ne na gumě, ale na laně. Víceméně je to podobné, jen se člověk musí hodně odrazit, aby lano moc necuklo (přecejen to není guma ale pevné lano). Ale bylo to super, jiné než bungee, člověk se pak pěkně zhoupne jako kyvadlo. Večer jsme si šli zahrát tenis a navštivili místní koupele, voda 36-45 stupňů. Další den ještě výlet do okolí a pak už dál na jih, do města Cuenca. To byla naše poslední zastávka v Ekvádoru. Od tohoto města jsme čekali daleko víc, tak jsme hned další den jeli na hranice do Peru. Rozhodli jsme se přejít hranice v noci, prý je to lepší. No, systém odbavování stál za to. Pro výstupní razítko ze země jsme se museli vracet 5 km zpět do vnitrozemí (celníci zde jaksi nejsou na hranicích ale mimo...), pak přejít hranice (kde zrovna probíhala nějaká bitka a pak jet dalších 6 km do vnitrozemí Peru pro vstupní razítko. To je potřebné, bez něho by byl člověk v zemi ilegálně. A zkusit místní vězení se nám moc nechce. Tak, razítko máme, je 22h a další transport nikde. Majka je trošku nervózní, protože to tu moc bezpečno nevypadá. Naštěstí nám pomáhá místní policista, který po 20 minutách zastavuje colectivo (sdružené taxi), které nás veze do města Tumbes, odkud by už měli jezdit normálná busy.

Dodatek ke Kolumbii – dle zákona musí mít všechny autobusy ukazatel rychlosti uvnitř busu tak aby to každý viděl, v případě vyšší než povolené rychlosti mohu cestující říct řidiči aby zpomalil. V praxi to je tak, že rychlá jízda nikomu nevadí a řidič často displej vypíná (zapne jej až při policejni kontrole).

 

Počítadlo

Počet zobrazení
článků
: 127004


Template created by SkullTheme